Hlavní informace

Libor Musil: I kdybych třeba čistil záchody, dělal bych to s vášní

Zakladatel a šéf jedné z nejúspěšnějších a nejinovativnějších světových firem v oblasti mobilních příček stavebního byznysu Liko-S předává v inspirativním rozhovoru pro Českou inovaci svůj osvědčený recept na to, jak se stát nadšeným inovátorem a prosperujícím podnikatelem.

Libor-Musil-637

Jak se zrodila myšlenka, že byste založil vlastní firmu a stal se podnikatelem?

Před rokem 1989 jsem byl blázen do motocyklového sportu. Abych se mu mohl věnovat, musel jsem si na něj vydělávat. A jelikož jsme v tehdejším Československu byli 100 let za opicemi, ať už jde o součástky, oblečení, vybavení atd., nutilo mě to se ohánět, montovat motorky a podobně. No a tam to nejspíš začalo. Musel jsem být samostatný, protože táta měl co dělat, aby uživil rodinu. Takže jsem si všechno mohl dělat po svém, a to mě bavilo. Při studiu jsem se sportu věnoval dál a poté jsem nastoupil do státního podniku jako technolog svařování ve výrobě motorů ve Slavkově. A jelikož jsem byl vždycky zvyklý pořád něco dělat, začali jsme s manželkou svépomocí stavět domek. Do roku 1989 byl hotový. A pak přišla revoluce a otevřela se možnost podnikat. Lákalo mě to, protože podnikání nutně znamená určitou míru neklidu, nelze při něm zvažovat všechno ap. Ale hlavně: chtěl jsem jít svojí vlastní cestou, ne někoho následovat.

Na základě čeho jste zvolil oblast podnikání?

Na začátku jsem neměl představu, co přesně by to mělo být. Chtěl jsem najít něco, co by se dalo snadno prodávat. Jak už jsem uvedl, v té době jsme s manželkou dostavěli domek, a jelikož tchán byl stavař, najednou to bylo jasné. Začali jsme spolu podnikat ve stavebnictví. Startovali jsme prakticky z ničeho, a byla to šťastná volba. Obor se v okolních státech začal čile rozvíjet. Sice jsem kromě ruštiny žádným jazykem nemluvil, ale rozhodl jsem se zaměřit hlavně na zahraničí. Začal jsem tedy cestovat a dohodl jsem se s jednou dánskou stavební firmou, že bych ji zastupoval. Připomínám, že tehdy se investice ze západu na východ doslova hrnuly.

Dařilo se vám?

Ano, v Německu jsme stavěli haly, obytné domy atd. Oproti západní konkurenci jsme měli obrovský cenový náskok. Byli jsme levní, což kompenzovalo naše hendykepy ve schopnosti obchodovat a také pokud jde o kvalitativní standardy. Moc nám pomáhalo, že se k nám naši klienti chovali velmi pěkně. Často to totiž byli lidé z generace poválečných podnikatelů, kteří v nás viděli sami sebe, když začínali. Fandili nám. Jenže tohle všechno nám paradoxně pomohlo k tomu, že jsme po čase téměř zkrachovali.

Jak to, co se stalo?

Rostli jsme obrovským tempem. Do 3 let jsme měli 300 zaměstnanců, jenže o managementu, marketingu nebo účetnictví jsme nevěděli nic. Dosahovali jsme velkých obratů, zároveň jsme si půjčovali v bankách a spoustu prostředků investovali. A najednou nebylo kde brát, nedostávalo se nám cashflow, nebyli jsme schopni úvěry splácet. Banky na nás samozřejmě tlačily a my se dostali hodně do úzkých. Měli jsme nůž na krku, podmínku, že problém musíme do měsíce vyřešit. Přišly zástavy na domy, hrozily nám existenční problémy... 

Liko-S

Liko-s testy-laminace-skla-300Rodinná firma se sídlem ve Slavkově u Brna. Staví montované haly pro podnikání, vyrábí a montuje interiérové příčky, mobilní stěny, akustické podhledy a vestavky do hal, svařuje, obrábí a montuje kovové konstrukce a technologické systémy. Firma působí na evropském trhu 22 let, zaměstnává kolem 150 zaměstnanců a vedle toho dává celoročně práci menším firmám, kde je zaměstnáno dalších 200 lidí.

Součástí hlavního sídla firmy je i vzdělávací středisko a také velký výrobní závod. Samostatné pobočky má Liko-S v Praze, v zemích střední Evropy (Polsko, Slovensko, Maďarsko) a v rovněž Indii. Vedle vlastních poboček má stálé obchodní zástupce v Dánsku, Holandsku, Belgii, Francii, Německu, Švýcarsku, Rakousku, Slovinsku, Rumunsku, na Kypru, v Pobaltských republikách a ve Spojených arabských emirátech.


Jak jste to nakonec vyřešili?

Jelikož jsme se s tchánem nebyli schopni domluvit, jak z toho ven, rozešli jsme se. Nedokázali jsme si dluhy rozdělit. Tak jsme nakonec s manželkou vzali téměř všechny úvěry na sebe. A de facto jsme začínali znova od nuly, přesněji řečeno od mínus 70 milionů... Přesto na tohle období rád vzpomínám. Sice jsme se dostali na úplné dno, ale zároveň jsme začali chápat, o čem byznys je nebo jak funguje marketing. Museli jsme totiž za každou cenu získat zakázky, jinak bychom byli ztraceni. Měli jsme přesný rozpis kolik musíme vydělat, kolik každý týden splatit, pro osobní potřebu jsme měli jen peníze nezbytné na přežití. No a v roce 2005 jsme splatili poslední úvěr. Ovšem rád bych zdůraznil, že ani v tomhle období, kdy jsme byli vnějšími okolnostmi donuceni si hrábnout si na dno, jsme nikdy nepolevili v našem inovačním úsilí.

Proč to pro vás bylo tak důležité?

Nikdy jsem nechtěl, abychom sklouzli do rutiny. Obrovskou roli v našem podnikání vždy hrála ona neklidná složka, o níž jsem se už zmiňoval, inovační potenciál. Vždy jsem říkal, že nikdy nesmíme dělat věci jako ostatní, ale naopak je dělat nejlíp ze všech.

Jak tedy vypadalo inovátorství ve vašem podání?

Pro první inovace jsem jezdil do západní Evropy a kopíroval zajímavé prvky. Mít otevřené oči, kopírovat a uvádět objevené na trh je totiž umění, je to velká škola inovací. Ale to nejdůležitější pak je novinky prodat. Vždycky jsem na trh dodal něco, co tu ještě nebylo, a zpravidla to bylo také nejdražší. Přesvědčit lidi, že to je dobré a pro ně přínosné, to je základ inovace. Jako první ovšem o tom musíte být přesvědčený vy. A když v něco věříte, věříte, že to má hodnotu, tak začnete přemýšlet, jak to co nejlépe a nejsrozumitelněji sdělit lidem. Každý den sledujete, jestli to děláte dobře. Tím pádem se denodenně zlepšujete a po několika počátečních omylech se dobrá věc prosadí. Říkám tomu každodenní osobní debrief, kdy si přehrajete celý uplynulý den, analyzujete, co a jak jste udělal nebo řekl a jak by to šlo příště udělat lépe. Tímhle se inovátorství rodí, to se nedá naučit z knih.

A jaké byly konkrétní inovační prvky vaší firmy?

Na začátku jsme se zabývali výstavbou hal, a tak jsme zprvu prováděli rutinní stavební práce, po kterých byla poptávka. Postupně jsme se však začali vydávat vlastní cestou. Nejprve jsme doma aplikovali západní montovaný systém. Opravdu moc jsme se naučili od špičkových firem z vyspělé Evropy, například jsme do objektů začali montovat akustické stropní podhledy. Za rok jsme jich nainstalovali 20 hektarů. Pak jsme jako jedni z prvních dovezli systém mobilních příček z Nizozemska.

A pokračovali jsme. Zhruba v roce 2002 jsme si řekli, že musíme přijít s něčím dalším. Náš šéf exportu jel tehdy na veletrh do Toronta, kde náhodou narazil na malý letáček lokální fírmy, který propagoval tepelné izolace. Tehdy se začínalo mluvit o pěnové izolaci, ze které se později stal doslova šlágr. My jsme díky tomu přivezli vůbec první měkkou izolační pěnu do Evropy, což přineslo totální změnu v izolování domů. Dá se říct, že jsme tu vytvořili trh. A tohle štěstí vytvářet nový trh jsem měl několikrát.

Vy jste ale v určitý moment začali přinášet své vlastní inovace.

Ano, po čase už nebylo kde brát. Zhruba před osmi lety jsme totiž přerostli všechny partnery, dnes jsme lídři i v západní Evropě, a tak bylo jasné, že už musíme sami. Přemýšleli jsme, jak oddělit vývojáře od provozu. Nakonec jsme před třemi lety postavili samostatné vývojové centrum. Nápady přicházejí z provozu, kde kolegové musejí přemýšlet, co dělat lépe. Vývoj a inovace, to totiž nejsou až tak revoluční myšlenky, jako spíše zlepšování vycházející z běžného provozu. Od té doby se snažíme, aby vývoj fungoval sám o sobě, aby to byla samostatná jednotka.

A daří se vám to?

Libor-Musil Bata_400Ano, vývoj dnes funguje jako jeden z provozů. Jeho zákazníkem jsou ostatní provozní týmy, které pracují na trzích. Já totiž od začátku přemýšlel, jak zaměstnancům umožnit, aby mysleli jako já, aby zvažovali každou korunu. Nastavili jsme to tedy tak, že naši lidé jsou placeni striktně podle zisku. A to všichni včetně asistentek či kantýnské.

To zní zajímavě. Jak to ale funguje v reálu?

Vývojáři jsou u nás v podstatě obchodníci s myšlenkou, kterou je potřeba uvést do reality. Uvažujeme v cyklech prototyp -produkt - prodej. Takže vývojáři řeknou, kolik budou potřebovat peněz, jaké technologie a stanoví, jaká bude cena produktu. A tohle celé nabídnou obchodnímu oddělení i s tím, kolik peněz za to od něj budou chtít. Pak rozjedou vyjednávání a v případě dohody uzavřou smlouvu. Pak se rozběhnou zkoušky prototypu, tvorba produktu atp. a oddělení vývoje tyhle „zakázky" fakturuje dalším týmům v rámci firmy.

V jaké fázi se v současnosti Liko-S nachází, jaká je vaše pozice na trhu atd.?

Firma má dvě divize, jedna je strojařská. Pro mě to byl vždy spíše koníček, bral jsem ji jako podporu stavebnímu byznysu. Ale jelikož zde pracují opravdu šikovní kolegové, před osmi lety nás napadlo, že bychom z toho mohli udělat skutečný byznys. A ono se to opravdu rozjelo. Dnes máme projekt The Best Welding in Europe, zavádíme svařování nejsložitějších svarků kusových ocelí a hliníkových slitin a funguje to dobře. V západní Evropě totiž svářečů ubylo, nikdo tuhle práci nechce dělat, zvlášť ne složité sváry. A tak mezi naše reference už patří třeba McDonald, KFC, CERN ad. Tenhle byznys roste každoročně o 20-30 % a my s ním máme velké plány. Chceme proniknout do kosmického či vojenského průmyslu, dostáváme se do oblastí, kam bychom se jinak nepodívali, ať je to potravinářství, metalurgie, jaderné elektrárny, výzkum a vývoj atd.

Vaším hlavním byznysem je ovšem pořád stavařská divize.

Ano. Dnes jsme lídry v oblasti mobilních příček, kde patříme mezi nejlepší výrobce a inovátory v Evropě i na světě. V sektoru izolační techniky jsme vyvinuli systém nové generace. Jde o pěnovou izolaci, o které jsem už zmiňoval. Zabýváme se dokonce i nanomateriály, to však bude chvilku trvat. Zajímá nás také nový způsob stavění, tzv. živé stavby. Stále intenzivnější angažmá druhé generace, tedy našich dětí, ve firmě nám přineslo a přináší nové myšlenky. To se hodně projevilo v okamžiku, kdy jsme se rozhodli postavit nové vývojové centrum. Děti přišly s názorem, že vývoj by měl být jinde než provoz, v nějakém inspirativním prostředí, ideálně v jakémsi altánu někde na louce. Líbilo se nám to, a tak jsme to začali vymýšlet a hledat místo, kde by se lidem inspirativně pracovalo.

Co to znamená?

Od začátku všechno směřovalo k tomu, že to centrum musí být v přírodě. Především jsme nechtěli, aby vznikla další  nesmyslná budova, jedna z těch, které se bohužel dnes obvykle staví. Inspirací pro nás byly stavby, které vznikaly v baroku. To, co se většinou staví dnes, lze označit jako skleníky, jejichž primárním účelem je lidi rychle vyždímat.

Jak jste k tomuhle poznání a přesvědčení došel?

Přišlo to postupně, poté, co jsem se přestěhoval z nikdy nedodělaného domku ve Slavkově na samotu, do přírody. Tam například nebylo možné napojit se na kanalizaci, musel jsem vybudovat čističku. Začal jsem se zajímat o hospodaření s vodou obecně a také víc vnímat přírodu a nakonec jsme postavili kořenovou čističku. Zjistil jsem totiž, že základním projevem moderního člověka je obrovská spotřeba vody. Ta našimi domovy dnes prakticky jen protéká. My jsme ji díky tomu, že jsme ji vyčistili, naopak zadrželi na pozemku. A ta původně vyprahlá louka se najednou začala neuvěřitelně měnit, začaly tam růst nové květiny, objevovat se zvířata, ptáci... Bylo to fantastické. A já se v ten moment začal zabývat myšlenkou, jak tohle aplikovat v průmyslovém provozu. Tedy jak tam zadržet vodu, kvůli přírodě a samozřejmě i lidem.

Liko-noe 637

Výsledkem je zřejmě váš projekt Liko Noe ve Slavkově.

Ano, to je naprosto unikátní věc, která nemá obdoby nikde ve světě. Vaši čtenáři si to mohou prohlédnout na www.liko-noe.cz. Moderní budovy okolo nás jsou z hlediska hospodaření s energiemi postavené naprosto nesmyslně. Také jsou narvané technologiemi, pořád tam něco fouká, hučí, něco se čistí atd. To jsme chtěli minimalizovat, takže jsme vsadili na přírodní tepelnou stabilizaci budov. To znamená, že technologie v našem novém vývojovém centru běží jen v nejhorších podmínkách, tedy když je venku mínus 20 nebo plus 40. Máme tam jezero, fasádu s živými rostlinami, části budovy jsou umístěny ve sklepení, přívod vzduchu je zajištěn zemním kolektorem a pro zastínění budovy využíváme prvky přírodní stabilizace.

Vraťme se k vaší podnikatelské cestě. Co na ní bylo nejtěžší?

Já žiju šťastný život, takže nemůžu říct, že by bylo něco takového v pravém slova smyslu. Jsem zdravý, celou dobu máme skvělý kolektiv, výborné rodinné zázemí. Ano, občas je to náročné, kdy člověk nespí atd., ale to je normální. Největší výzva přichází až teď, kdy se pokoušíme transformovat firmu na trvalý rodinný byznys. Rozjet podnik, rozvinout ho a vydělat peníze, to není až tak obtížné. Ale dát tomu genetickou výbavu, tedy aby to bylo trvalé, aby tam byly určité hodnoty a firma nesloužila jen jako mašina na peníze, to je skutečná výzva. Jelikož nám do firmy nastoupila druhá generace, snažíme se ji zorganizovat tak, aby vyhovovala jim. Naši potomci musejí pro firmu pracovat jako budoucí majitelé, a zároveň je jejich úkolem převést ji na další generace.

Jak si vybíráte spolupracovníky?

Firmy jsou dnes většinou zaměřené jen na kapacitu. Zajímá je pouze to, zda je zaměstnanec schopen práce, či ne. U nás to funguje jinak. I pro nás je pochopitelně důležitá kapacita, ale také osobní vlastnosti lidí. Víc než tisíckrát jsme stáli před rozhodnutím, zda přijmeme někoho, o kom jsme věděli, že nám přinese zisk, ale zároveň že se chová jako pitomec a hulvát. Sice nás to z krátkodobého hlediska stálo peníze, ale neudělali jsme to nikdy.

Inspirujte nás

Co je pro vás inspirací?

V první řadě naslouchání lidem, především starším. Mladí se jim totiž někdy uzavřou, ty starší neberou, a to je velká chyba. Já jim vždycky naslouchal a měl jsem štěstí, že několik takových mi zkušenosti rádo předalo. O to méně chyb jsem udělal.

Co dál?

Musíte pracovat s vášní. Ta se dnes kvůli korporátnímu prostředí vytrácí.

To se snadno, řekne, ale jak ji získat?

To je otázka rozhodnutí. Já kdybych dělal cokoli, třeba i čistil záchody, vždycky bych to dělal s vášní. Důležitá je neutuchající snaha dělat věci jinak, líp než ostatní. Pak je jen otázkou času, kdy se dostanete k tomu, co vás opravdu baví. Například já mám vášeň pro ekologii v oblasti budov. Absolutně top společenské téma je pro mě vrátit lidi do přírody. Trvalo to 25 let, ale nakonec jsem se k tomu dostal a teď se tím můžu zabývat. Samozřejmě je naprosto nezbytná houževnatost. I kdyby se zdálo, že je všechno ztracené, člověk to nikdy nesmí vzdát, musí věřit sám sobě i tomu co dělá. Nekoukat se dozadu, ale ani ne moc dopředu, postupovat malými krůčky vpřed.

Můžete uvést nějakou osobnost, která je pro vás inspirací?

Určitě Henry Ford nebo Steve Jobs. Ale hlavně Jan Antonín Baťa, to byl úžasný člověk, který povýšil byznys na intelektuální dobrodružství. Dokázal řídit firmu, která byla v roce 1939 rozprostřená po celé planetě a pracovalo v ní sto deset tisíc lidí. Z obchodu s botami udělal péči o nohy, psal knihy... Je obrovsky nedoceněný a považuji za neskutečnou křivdu, že se mu ještě nedostalo takového uznání, jaké si zaslouží. Snažím se hodně pomoct, aby se to změnilo.

Jak se udržujete v obraze?

Jsem přesvědčen, že je nezbytné neustále sledovat, co se děje. A základní pomůckou je v tomto cestování. Umožňuje pilovat schopnost vidět věci, vyhmátnout to, co je důležité. Díky cestování se dostanete do firem, na veletrhy apod., což je neustálý zdroj inspirace. A dostávat se pravidelně do inspirativních prostředí je naprosto zásadní. Jinak samozřejmě klasika - čtu noviny, časopisy atd.

Co vás postaví na nohy, když se nedaří?

Obvykle mi pomůže vyspat se z toho. A mám jednu spolehlivou radu: když se zdá, že se něco nedaří, začni něco dělat. Čím víc o problémech přemýšlíš, tím hůř. Prostě začni dělat, vždycky se to nějak vyvrbí. Někdy se mi stane, že nemůžu spát. Pomůže mi, když si napíšu pár poznámek na papír, který mám na nočním stolku. Anebo vyskočím, sednu k počítači a z tíživých myšlenek se „vypracuji". Práce mě z toho vytáhne.

Co byste poradil začínajícím inovátorům?

Předně chci říct, že se mi nelíbí pojem začínající inovátor. Já jsem začínal jsem v plechové garáži. A když se chcete dostat z garáže do světové ligy, musíte denně inovovat. To ale nemá začátek ani konec, je to životní a pracovní nastavení. Jak už jsem říkal, každý den si dělám osobní „debrief", jakési zhodnocení. Když mám chvilku klidu, přemýšlím, co příště řeknu nebo udělám líp. Pravidelně se takto ohlížet zpátky považuji za mimořádně důležité. Mám už vyzkoušené, že po těchhle malinkých osobních inovacích zpravidla přijde něco podstatnějšího. No a buď to máte takto nastavené a děláte to denně, nebo jste tele, které chodí na pastvu a když se spálí o ohradník, příště už to neudělá.


- Martin Zika -

Tento rozhovor vznikl v rámci projektu Příběhy České inovace (ČIN). Pokud máte ve svém okolí inovátora, o kterém bychom měli vědět, pošlete nám svůj tip na  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. . Rádi se za ním vypravíme na místo ČINu!

Příběhy ČINu pomáhá psát kreativní agentura Havas